| Lyskamm a cesta zpět |
|
16.8.2007 Celou noc kontroluju oblohu, od tří tak v půlhodinových intervalech, protože nemůžu spát. A celou noc nevidim vůbec nic, páč je všude mlha. Nakonec téměř přesně v 5 se totálně vyjasní, takže budim Hupčuse a Drboše (Boroš se už den předtím rozhod, že s náma nepůjde). Vyrážíme jako první, asi až po půlhodině vidíme za náma od chaty světla čelovek. I přesto, že jdeme o něco rychlejc než včera, neni to žádnej zázrak, to co bylo včera vidět na Borošoj je teď vidět pro změnu na Drbošoj :-) Já šlapu naprosto v pohodě, až se sám divim, a Hupčus taky vypadá bez problémů funkčně. S Drbošem docházíme kolem sedmý hodiny k bivaku na Balmenhornu (4167m), kde se ho ptáme jak to s ním vypadá. Sám uznává, že bude lepší, když zůstane v bivaku, páč toho má plný zuby, takže ho tam necháváme, a operativně měníme plán ... rychle zapomínáme na Ludwigshoehe, Parrotspitze, Puntu Gnifetti ..... moje tajný přání a tajnej cíl se trošičku přiblížil ... a míříme na východní Lyskamm !! Pro jistotu Hupčusoj nic neříkám o jeho přezdívce Lidožrout :-D Ale jsme dohodnutý, že když se někdo nebude cejtit, tak že nemusíme za každou cenu, jen když to půjde.
Punta Dufour, druhá nejvyšší hora Alp
Je přesně 7, plán je bejt v 8 na Colle de Lys, MAXIMÁLNĚ v 11 na vrcholu, a ve 14 zpátky na bivaku pro Drboše. Taky mu dáváme instrukce, že když se do 14 alespoň neozvem (sms), že má zalarmovat Air Zermatt, a vyrážíme. Úvod cesty je naprosto nádhernej, před osmičkou jsme pod hřebínkem, je krásně jasno, a vidíme celou skupinu od Dufourspitze až po Ludwigshoehe jako na dlani. Vidíme i spoustu lidí, který mažou na kopečky v okolí ... ale na Lyskammu jsme sami (proč asi :-) ). Možná určitá nevýhoda, že přes Lyskamm nevidíme na západ, kde už by asi mohla bejt tou dobou vidět přicházející oblačnost ... ale zatim z našeho pohledu prostě vidět není ... Takže stále za krásnýho počasí nalejzáme do první části hřebínku. Zatím to není nijak úzký, ale je to mrtě stoupák, kde mě za chvíli začne chytat levá achilovka, takže si dávám sem tam přestávku. I tak ale první polovinu cesty, a cca 200 vejškovejch metrů zvládáme solidní rychlostí (asi půl hodinky). Tady se hřebínek sice narovnává, ale taky výrazně zužuje, takže chůze už chce trochu cviku. Jo a mimochodem se taky začíná trošičku zhoršovat počasí .... Navíc v některejch místech jsou obrovský převěje, kde je nutný sejít několik metrů pod hranu na severní stranu.
Východní hřeben Lyskammu, cesta k výšinám
Na jednom takovým těžším místě (odhadem kousíček předtím, než se hřebínek opět zvedá do druhý půlky ostrýho výstupu) Hupčus hodně dlouho váhá jestli jo nebo ne ... a nakonec se rozhoduje že ne. Okamžik si pohrávám s myšlenkou jít dál sám, ale na to teď fakt nejsou podmínky, takže tu myšlenku hnedka zavrhuju. Vracíme se zpátky, Lyskamm nás tentokrát nepustil. O důvod víc se sem eště vrátit :-) Mažem dolů, když jsme došli dolů na ledovec, tak už počasí fakt nevypadá zrovna nic moc, viditelnost je maximálně 10 metrů, fouká vítr, padá sníh ... takže ke slovu přichází i kompas, ať držíme správnej směr. Ostatně, ono není problém trefit zpátky ke stanům, ale průser je, že máme eště Drboše v bivaku, kterej potřebuje vyzvednout. Tušim že nějak kolem desátý se mi aspoň podaří poslat mu zprávu že jsme ok, ať nemá strach. Cestu zpátky ke stanům jsme samozřejmě trefili, to nebylo zas tak extrémně těžký, ale už se nám nepodařilo trefit odbočku k bivaku ... a ve chvíli, kdy jsme to víceméně zjistili a eště by byla možnost se otočit najednou těsně nad náma rána jako prase .... jestli jsem měl někdy na horách fakt strach, tak to bylo teď tady, bouřka těsně nad hlavou, já s Hupčusem na laně někde uprostřed ledovce ... takže jediný co jsem zařval bylo „MAZEJ!“ a běželi jsme co nejrychlejc dolů. Fuj .... Když bouřka přešla, eště jsme zastavili, a chtěli jsme si ujasnit kde přesně jsme. Tak se zkoušim zeptat člověka, kterej prochází kolem ... jenže jsem eště ani neřek první větu, a on mě skoro vyfakoval, že nemá čas, že pospíchá dolů, a že je to nebezpečný. To jsme samozřejmě věděli, a vlastně nám stačilo jen nějakejch 5 vteřin jeho určitě drahocennýho času, aby řek „yes“ nebo „no“, vlastně jen aby nám potvrdil skutečnost, kterou jsme na 90% věděli. Nevim, s takovýmhle chováním jsem se snad eště na horách nesetkal, když vidim, že někdo potřebuje pomoct, nebo se mě dokonce přímo na něco zeptá, tak se mu snažim poradit, a většina lidí kterou jsem potkal se chová podobně ... ale tenhle člověk byl očividně někde jinde ... Pár vteřin nato se docela vyjasnilo, a jsou vidět i naše stany, a chata Gnifetti, takže docházíme až dolů. Problém je, že máme pořád Drboše nahoře v bivaku, a je vidět, že počasí se určitě zhorší. Si dávám chvíli pauzu, a pak vycházíme s Bohoušem nahoru, potřebuju přejít přes trhliny ve dvou, sám si to nerisknu. Na rozcestí k bivaku prosim nějaký francouze, jestli můžou vzít Bohouše na lano dolů ke stanům, a dál jdu sám. Opět se totálně kazí počasí, padá sníh, skoro není vidět, ale k bivaku trefim, a kolem jedný odpoledne jsem tam. Je tu socha Krista ... a i jako ateista ho prosím, aby nás v klidu a v pohodě pustil zpátky ... Drboše nacházím v bivaku celkem v pohodě, tak mu popisuju průběh dne, a co nejrychlejc se vracíme dolů ke stanům. No, kdyby se to nepodařilo, tak tohle vůbec nepíšu :-) Docházíme dolů, balíme, a mažem dolů, tentokrát trochu jinou cestou, a doufáme že eště stihneme lanovku z chaty Indren. Kousek před chatou zjistíme z mapy, že lanovka je pouze ve výstavbě, takže už skoro běžíme na další stanici. Kousek pod chatou se ptáme prvních týpků jestli se to dá stihnout ... nám řekli, že za 5 minut jede poslední. Naštěstí to byla blbost, chvíli nato se ptám dalších, který nás uklidněj, že poslední jezdí o půl šestý, což je pohodička. Lanovku stíháme eště asi s půlhodinovou rezervou, a sjíždíme až na Staffal do Gressoney. Tady dáme kus jídla, převlíknem se, a vyrážíme na cestu domů. No a se štěstím jsme nakonec i dorazili :-)
|