|
Datum: 11.2.2008
Po budíčku, kterej jsme nijak moc nehrotili, jsme se v botárně oblíkli, a vyrazili už za světla a za rozumný teploty údolím In der Sulze směrem na jih. Začátek byl parádní, cesta projetá, tvrdá, pohodová ... jenže asi po kilometru začínala sranda. Cesta na Schrankogel se tady stáčí na východ prudce do svahu, kde bylo minimálně po pás sněhu, a kolikrát jsem měl pocit, že se spíš posunuju dozadu než že bych stoupal ... taky nás velmi rychle dobíhaj skialpinisti, který jsou v hlubokým sněhu prostě výrazně rychlejší ....
Asi po dvouhodinový dřině jsme se dostali na hřebínek, kudy zřejmě vede letní cesta na Schrankogel .... a po kterým jsme měli jít už odspoda, ušetřili bysme spoustu sil i času. Tady už celkem unavený dáváme tatranku, fotosešn, čaj .... a míříme výš, na Hohes Egg. Tady už je cesta celkem v pohodě, sněhu je málo, ale je to zmrzlý, takže nasazujem mačky s tím, že do dvou můžeme jít, a pak je nutný to otočit, ať někde nezůstanem zasekaný za tmy.
Přes Hohes Egg se ještě dostanem, ale nahoru je to pořád celkem štreka, takže to vzdáváme, opět fotíme, a pomalu se začínáme vracet. To jde celkem rychle až na jedno místo ... jdeme už po takovým širokým hřebínku, na kterým jsou skalky. U jedněch je chci obejít zprava, takže vlezu na sníh ... kde se ale zaseknu, protože se mi to zdá už hodně prudký, takže přemejšlim jestli tam lýzt nebo ne. Než jsem se stačil vzpamatovat, tak Boroš byl 4 metry pode mnou, se slovy že "to pude..."
Najednou slyšim takový suchý lupnutí, a vidim, jak se sněhová vrstva o rozměrech tak 15 x 20 metrů i s Bohoušem posunuje zatim v kuse dolů. Posunuje možná není zrovna přesnej výraz, lavina se neposunuje, spíš letí ... takže eště zařvu ať se z toho pokusí slýzt, ale už je pozdě, a Bohoušek se řítí přes první skalky dolů ... v tuhle chvíli myslim, že ho vidim naposledy, ale po chvíli se objeví o kus níž, vidim ho na povrchu což mi dodá aspo�? trochu optimismu. Nakonec jde ještě přes jedny skalky, a skončí asi o 200 (?) metrů níž. Naštěstí se hejbe, takže hledám nějakou bezpečnější cestu dolů a scházím k němu ... ale už na cestě vim, že to nebude dobrý, protože na mě řve, že je zlomenej ...
Když jsem došel k němu, tak navrhuju alternativy ... buď zavolat vrtulník (což není finančně nejvýhodnější, protože Boroš nemá pojistku), nebo se ho pokusit dostat blíž k cestě, kde ho odvezou skútrem či něčím podobným. Druhá možnost vítězí, takže to scházíme (resp. Boroš sjíždí po prdeli, převaluje, plazí se, ...) co možná nejníž ... bez signálu stejně není možný ten vrtulník zavolat, takže to scházíme dolů k cestě, což nám trvá tak 3 hodiny. Už skoro na cestě Boroše nechávám i se všema věcma, a běžim na chatu pro pomoc .... naštěstí nás dohnali nějaký skialpinisti, a jeden z nich mě předjel s tím, že z chaty zavolá pomoc ...
Na chatě se jen dozvídám, že vrtulník už je na cestě, takže jenom zjišťuju, do který nemocnice poletí, vzhledem k tomu, že nemam peněženku (je v batohu), tak nemůžu zaplatit, a veškerý naše věci musim zabalit do igelitovýho pytle a stáhnout je asi 6km k autu ... naštěstí je ta cesta uježděná, takže se dá pytel táhnout po zemi. K autu docházím už za tmy, nakládám věci, a jedu do Söldenu.
Tady nejdřiv jdu k heliportu, kam se nemůžu dostat, pak na policajty, pak opět k heliportu (kde mi policajt poradil, že maj zvonek), a pak už konečně na nějakou sport-klinik, kde nacházím sedícího Boroše s fakturou na € 500 a sádrou na noze. 500 euro z matu vytáhnu, takže to platim, vyřizujem formality s nehodou, a razíme domů ...
Nakonec to dopadlo celý celkem dobře ... teda když nepočítám zlomenej kotník a Bohoušovy faktury na 80 litrů ... mohlo bejt hůř ;-)
|
