|
Náročnej choďák s převýšením přes 1700m. Vrchol 1757m
Datum: 24.8.2006
Jeden den jsme se rozhodli že nebudem lozit, ale pujdem se jenom mrknout někam vejš do hor. Bohoušoj se zrovna moc nechtělo, takže jsme ho nechali u moře a s Drbošem jsme ráno vyrazili kaňonem Velika Paklenica směrem "nahoru". Tou dobou jsme totiž ještě netušili kam vůbec jdeme ...
Cesta po naučný stezce celkem ubíhala, takže jsme rychle prošli kaňonem Paklenice, kolem Anića Kuku (kde jsme dali snídani, cca v 9:30), jeskyně Manita Peć, přes chatu Lugarnica (10:42). Tady byla u cesty velká mapa, tak jsme konečně začali zkoumat kam to vlastně půjdem. Rozhodli jsme se že vyjdeme až na nějakej vrchol na hlavním hřebenu, a nejblíž byl zrovna Vaganski Vrh (shodou okolností je to asi i úplně nejvyšší vrchol celýho Velebitu - 1757m). Pro jistotu jsem mapu vyfotil, protože se nám nechtělo ji dole kupovat (v přepočtu asi za 500Kč). Doběhli jsme až na Dom u Paklenici (480m), kde začínala sranda, protože chorvatský značení cest je ... řekněme sporadický :-) Navíc se tam sbíhalo několik cest z různejch směrů, a jediná mapa kterou jsme měli byla na 3cm displeji foťáku. Prostě orientace nic moc .... ale nakonec jsme to trefili a našli ceduli která ukazovala přímo na Vaganski Vrh. Teda našli jsme dokonce dvě cedule, jedna byla tuším 3.5 hodiny a ta druhá 4.5 (nebo tak nějak). Takže jsme šli tou kratší.
Kaňon Velika Paklenica od Anića Kuku
Plný optimizmu jsme začli stoupat do trochu většího kopce, a po pár minutách se dostali do naprosto skvělýho lesa. Samý buky, a šíleně rozlehlej. Jo těsně předtím než jsme vlezli do lesa Drboš narazil na zmiji .... se tam tak vyhřejvala u cesty, a jak nás zmerčila, tak zmizela .... ale i tak se Drboš celkem zaseknul :-) Pro jistotu jsme nějakou dobu dupali, sice nevim jestli to mělo smysl, ale už jsme žádnou další nepotkali, takže nejspíš jo :-)
Za chvíli se cesta ještě víc sklonila, byl to přesně takovej sklon, kdy už se dost blbě jde normálně po nohách, ale zároveň to eště není na lezení po čtyřech :-) A když se k tomu ještě přidala klouzavá hlína, tak jsme logicky malinko nadávali. Asi tak po hodince cesty jsme si říkali, že už bysme pomalu mohli bejt z lesa venku, už i celkem prosvítaly skály, který byly blízko .... takže jsme si naivně mysleli, že už budeme vejš, a že ty skály co vidíme je už hřeben. No, ve skutečnosti jsme byli asi tak v půlce lesa :-P Jo, a někde v těch místech byla cesta docela zajímavě značená. Dole kde to bylo potřeba jsme na značku skoro nenarazili, a tady nahoře kde vedla jediná schůdná cesta byla v jednom cca 10metrovým úseku značená naprosto dokonale, na každým sebemenším stromě, na některejch byly i dvě nebo tři značky. Nejspíš byl značkovač ožralej, nebo co já vím. Drboš to nazval, že je to značený "pro slepý" ... což vystihovalo situaci celkem přesně, toho by si musel všimnou naprosto každej....
Druhá půlka lesa byla hodně podobná jako ta první, prostě stoupák nahoru, jen jsme dělali častějc přestávky. Ten les nakonec pokračoval až do nejakejch 1450 metrů (odhadem podle mapy), což bylo jedině dobře, páč bylo šílený teplo, kolem 30°C, ale v tom lese jsem aspoň byli ve stínu. Oproti tomu co nás čekalo dál byl les pohodovej. Když jsem konečne vylezli nad les, tak jsme potkali jediný dva lidi za celej den (počítám od Domu u Paklenici vejš, k Domu totiž vede skoro silnice, a lidi tam ještě choděj). Borec s borkou. Blázni. Asi jako my no ... :-P
Nalezli jsme do žlabu, kterým údajně měla výst cesta. Teda ona tam vedla, občas byl nějakej kámen počmáranej značkou, ale cesta to prostě nebyla. Tak na 200 vejškovejch metrech byla suť, a nic jinýho. Skoro žádnej pevnej bod. Kameny velikosti od 1 do 15cm, takže to fakt nedrželo, a když jsme udělali krok nahoru, tak jsme zase sjeli 3/4 kroku zpátky. Takže to nám dalo samozřejmě taky zabrat. Nejefektivnější bylo lýzt po 4, ale to bylo zas hrozně namáhavý, dalo se tak ulýzt maximálně 10 metrů. Ale když jsme se konečně dostali nahoru, tak to stálo za to. Se nám otevřel výhled na celej hřeben. Fakt jsem nevěděl co od těch hor čekat, ale tohle mě hodně příjemně překvapilo. Jsme tam dali oběd (ve 14:11) a vyrazili dál, protože nahoru nám eště nějakej kus zbejval.
S tímhle výhledem by mi možná chutnala i dušená mrkev nebo brokolice ...
Cesta dál pokračovala celkem pohodově, nějaký převýšení tam ještě bylo, ale žádná extra makačka, takže těsně před 15 hodinou jsme byli na vrcholu. No, vrcholu .... to co bylo označený jako vrchol byla placka, ze který šly ještě pár metrů vejš kopečky (někde jsem snad čet, že Vaganski Vrh má vrcholy čtyři - ale bez záruky, my jsme je neviděli, bylo to tam takový zmatený :-))
Drboš a já, Vaganski Vrh
No .... přestávka, tatranka, lok vody (která začínala docela kriticky docházet), a rozhodli jsme se vrátit stejnou nejkratší cestou.
Dolů je to vždycky nepříjemný, ale tohle byla šílenost největší. Nejdřív sutí. V tom lepším případe byla z malejch kamínků (1-5cm), po kterejch se dalo dolů klouzat. Když byla z větších, tak jsme museli poctivě krok po kroku :-/ Ale zas aspoň nepadaly do bot :-) U lesa jsme botky vyklepali a šli lesem dolů .... nic zajímavýho, a hlavně mě po chvíli začaly bolet nohy, prostě typickej stav když se schází z velkýho kopce. Naštěstí jsme mohli dole (tak v 350m) doplnit vodu, a o dalších 500 metrů dál jsme se stavili u jezírka (v 18:05). Tuším že se jmenuje Markov Mlin. Nakonec jsme tam samozřejmě skočili, koupání tam bylo skvělý, a aspoň na chvíli nás přešla únava. Bohužel fakt jen na chvíli, po pár stech metrech mě bolely nohy stejně jako předtím.
Markov Mlin. Tak tady bylo koupání asi tak 80x lepší než v moři :-P
Z posledních sil jsme dorazili k vrátnici, tam se přezuli do sandálek, já jsem pokecal s jednám ze správců (tím kterej nám prodával vstupenky a dalo se s ním domluvit) Pak dolů do Starigradu kde jsme koupili meloun, skočili do moře, dali večeři a šli spát. Prostě nic jinýho nešlo :-)
|
