|
Výstup na Similaun (3606m), přesun na Hochjochhospiz (2412m)
Datum: 6.7.2007
Budíček na pátou ranní, venku dost fouká, ale je zatím ještě hezky, za chvíli bude vycházet slunce, skvělý pohledy. Je ale vidět, že se počasí docela rychle kazí, tak jen doufáme, že to nebude moc a budem schopný vyrazit. Dáváme lehkou snídani, balíme věci (tatranky, foťáky, pití) do mýho a Pecovýho batohu, Peca vaří čaj, a pak jdou s Vlastikem štelovat mačky.
Těsně před východem slunce na SH
Přitom Peca zjistil, že mu v RockPointu půjčili poloautomatky, ale on chtěl jen řemínkovky, protože nemá žlábky na botách. Docela průser, naštěstí na mejch botkách ty poloautomaty docela držej, takže jsem mu půjčil svoje řemínkový Charlety. Docela jsme se tím zdrželi, ale v 6:20 vyrážíme na cestu nahoru.
Ranní povrbuzující pohled na Similaun
Kosmonauti před výsadkem na Similaun (foto Vlastik, samospoušť)
Další zdržení je na začátku ledovce, kde nasazujem drápky, Vlastik s tim docela bojuje, ale nakonec úspěšně. Navážem se na lano a jdem po ještě trochu viditelný stopě po ledovci nahoru. Led je parádní, je to zmrzlý, bez trhlin (nebo aspoň nejsou vidět). Postupujem celkem bez problémů nahoru, s asi dvouma zastávkama na pití a tatranku. Trochu dilema máme u závěrečnýho vrcholovýho hřebene. Cesta vede asi přímo po něm, ale vzhledem k tomu, že fouká jako prase, tak se rozhodnem jít sice fyzicky náročnější, ale bezpečnější cestou. Odvazujem se z lana, a úvodní část (kde je vyfoukanej sníh) obcházíme zleva sněhem, a posléze stoupáme tak 45° svahem na hřeben.
Stoupání po ledovci Niederjochferner (foto Peca)
Tady už není na výběr, fouká samozřejmě eště víc než dole, a jediná cesta vede po krásným sněhovým hřebínku na vrchol. Peca jde první, já kousek za ním,a Ludvík s Vlastikem vzadu. Trochu jsme udělali chybu, že jsme se nekoukali jak jsou na tom Ludva s Vlastikem, takže už celkem vysoko zjišťujem, že Vlastik je nějakej zaseklej vzadu. Snažíme se na něj s Pecou řvát, ať tam zůstane, ale ve větru není nic slyšet, takže se kousek vracím k Ludvíkoj, kterej mi říká, že Vlasta tam fakt zůstává a že na nás počká.
Ok, takže krajně opatrně dolejzáme na vrchol ke kříži (9:30). Sem tam sice vysvitne sluníčko nebo se dostaneme z mraku že je něco vidět, ale je to vždycky tak na pár vteřin, takže ani moc nefotíme. Děláme jen vrcholovku u kříže, a vracíme se dolů. Cestou nabíráme Vlastíka, a stejnou cestou se vracíme zpátky k chatě, což nám trvá asi hodinku. Ve spodní části ledovce teprv potkáváme lidi, kteří vyrazili na vrchol po nás. Docela je nechápu, vyrazili v době, kdy už se po ledovci šlo celkem blbě, protože se udělalo teplo, boří se to, můžou se začít propadat mosty ... ale to je jejich boj, my už jsme bezpečně dole :-)
Vrcholovka ze Similaunu (foto Peca)
U chaty vaříme oběd (s Ludvíkem mexiko s pivní příchutí :-D ), a (nejspíš) nějako po 12 vyrážíme na cestu. Máme v plánu přesunout se co nejbliž Breslauer hütte, protože druhej cíl akce je Wildspitze. Po cestě máme dvě chaty, a eště nevíme, ke který dojdeme.
Naše kuchyně a jídelna na Similaunhütte (foto Peca)
Od Similaunhütte stoupáme přímo na západ prudce nahoru, po skále (na jednom místě zajištěno) na Tisenjoch (Giogo di Tisa, 3208), dál kolem místa, kde v roce 91 našli 5300 let starýho zmrzlýho člověka. Zřejmě se jednalo o předchůdce horolezců, ale ještě neměl pořádný vybavení, přece jen bunda z rákosí nevydrží tolik, co dnešní materiály. Vystoupáme ještě o něco vejš, na Finailjoch (3280m), kde od ledovce Hochjochferner opět neskutečně fouká. Celkem nám to od chaty trvalo asi tři hodiny.
Stoupání na Tisenjoch
V závětří vytahuju mapu a koukám kudy to vlastně máme jít, po chvíli zkoumání objevujem na ledovci eště trochu viditelnou cestu, takže se navazujem a pomalu sestupujem přes ledovec přímo na sever. Už je to celkem únavný, ale naštěstí se aspoň udělalo hezky, takže chvílema svítí slunce, a je na co koukat. Na druhou stranu zas začíná sníh odtávat, je to mokrý, takže se boříme, sem tam skoro po pás. Nakonec ale úspěšně docházíme pod ledovec, kde sundáváme drápky a sedáky, a dáváme fotosešn a pauzu na tatranku.
Pod ledovcem Hochjochferner, v pozadí Finailspitze (Punta di Finale, 3514m)
Po jídle (jestli se dá jedný müsli tyčince řikat jídlo) vyrážíme dál, tady už po značený cestě, směrem na chatu Hochjochhospiz. S Pecou jdem vepředu, Ludva s Vlastikem kus za náma. Rychle ztrácíme vejšku, a to eště nevíme co nás čeká. Po nějaký době cesty před sebou vidíme chatu, která je kousíček, a je nám trochu divný, proč je to k ní eště hodina cesty. To zjišťujem po pár minutách, kdy vidíme, že musíme slýzt asi 200 vejškovejch metrů do údolí, a vzápětí je zase vylýzt nahoru. Prostě taková chuťovka na závěr, takže nás už přecházej myšlenky na to, že dojdeme eště o chatu dál, a končíme tu.
Vlastik s Ludvou jsou ještě na cestě, ale s Pecou jsme vlezli dovnitř, trochu se ohřát, a případně domluvit ubytování. Po chvíli v chatě slyšíme neskutečný pískání od nějakýho alarmu, naštěstí vyběhne týpek, kterej to vypne. Pak někam odběhne, tak se zkusim anglicky zeptat borců co vylezli z kuchyně jestli se s nima domluvim. Anglicky nemluvěj, ale zkusej na mě nejdřiv slovakisch, potom tschechisch, a dyz mu to odkejvu, tak na nás spustí slovenčinou "No tak hej chlapi ..." :-) a že se musíme domluvit se správcem. Ten nás ale na chodbě odpálkuje, ale nakonec se s ním v hospodě dohodnem na matrazenlageru za 8 / 17 euro.
Další den nikam nespěcháme, je v plánu spíš jako takovej odpočinkovej, takže se v klídku najíme, dáme pár rakouskejch piv, a do postele lezem až nějak před 10 večer ...
|
