|
Kriváň (2496m), a pralesem zpátky k autu ... jak já miluju zkratky ....
Datum: 22.9.2005
Ráno jsme se vzbudili kolem šestky, nebo spíš náz vzbudil dědek kterej bydlel pár metrů od toho přístřešku kde jsme spali. Když zjistil že tam někdo je, tak se stavil když jsme si dělali snídani (to jsem se nechal od Drboše ukecat že vyzkouším ty jeho ovesný vločky ... naposled :-) Dědek prej že byla v noci zima a proč jsme mu večer neřekli, že by nás nechal vyspat někde na seně, a že jsme si tam klidně mohli vlýzt sami, že by to nebyl problém. Tak jsme mu řekli že jsme tam nechtěli nikoho budit, že už bylo pozdě, atd. Jo a mimochodem zima fakt byla, mohlo bejt tak jeden dva stupně nad nulou ...
Pak začal mluvit o jelenoj, kterej tam celou noc troubil, a jestli jsme ho slyšeli, že prej je to nějakej čtrnácterák a že už má na něj políčíno nějakou dobu. Takže nám samozřejmě došlo že jsme neutíkali před medvědem, ale před jelenem :-) Ještě jsme s ním chvíli kecali, pak odešel něco dělat a my jsme taky vyrazili nahoru na Kriváň.
Začátek cesty jsme už měli nacvičenej z předchozího dne, a ze začátku nám to šlo i docela rychle nahoru. Jenže jak jsme stoupali vejš, tak batohy začínaly bejt čím dál tím těžší, takže jsme taky čím dál tím častějc odpočívali a už to tak rychle nešlo. Asi v 8:30 jsem fotil poprvý, o necelou hodinu dýl znova, a o další hodinu pozdějc (10:30) ještě jednou (to už jsme byli jen kousek pod Kriváněm). Někde v těch místech jsme taky nechali ležet batohy, který fakt docela překážely a na vrchol vyrazili jen na lehko, s foťákem a stativem. Hodinka cesty a v 11:27 jsme byli nahoře. Lidí tam bylo teda docela dost...
Nahoře nám taky už tak nějak došlo, že neni kam pokračovat a že stejně budeme muset sejít zpátky k autu. Takže jsme to vzali po modrý dolů, a došli na červenou Tatranskou magistrálu. A protože zrovna bylo ne moc dlouho po tý vichřici, tak tam byla spousta vyvrácenejch stromů, a některý cesty byly prostě zavřený. Což byl náš případ, cesta kterou jsme chtěli projít prostě nebyla průchodná. Takže dilema - buď to zkusit šmiknout přímo lesem, cca kiláček přímo k autu, nebo to obejít 6 kiláčků přes štrbský pleso. Drboš je pro první možnost, já pro druhou. Ale nakonec jsem se zas nechal ukecat, takže jsme šli zkratkou. Pralesem. Vlastně to bylo eště horší, v prelese vetšina stromů roste, tady bylo 50 procent stromů vyvrácenejch, takže nám ten kilometr cesty trval přes hodinu. Fakt jsem v tu chvíli měl Drboše strašně rád a vůbec jsem mu nenadával :-D
Ale nakonec to nějak dopadlo, dorazili jsme k autu, udělali něco k jídlu a zalehli. Do škodovky. Spát. Bleeeee .....
|
