|
Výstup na nejvyšší vrchol masivu Granatspitze - Grosser Muntanitz (3232m)
Datum: 31.5.2007
Budík v 5.20, ale nijak to nehrotim, ještě tomu dávám asi 10 minut. Venku je ale krásnej slunečnej den, a není proč zůstávat na chatě. Navíc podle předpovědi nemáme zrovna jistý počasí, takže se oblíkáme, balime batohy (jen to nejnutnější), vařim čaj k snídani.
O půl sedmý jsme na cestě. Teplota lehce pod nulou, což je ideální, zmrzlej sníh krásně křupe a trochu se boří, ale pořád v normě. Nejdřív obcházíme zleva Wellachkoepfe a prudce stoupáme do vejšky 2960m, kde se nám ukazuje Grossvenediger. Odtud vede cesta víceméně po hřebeni. Z velký části je sníh buď odtátej nebo vyfoukanej, jen na jednom místě je solidní sněhový pole zakončený krásnou převějí (fotíme odtud Glockner). Přes sněhový pole žádnej risk, beru drápky, a postupujem dál, až k vrcholu Kleiner Muntanitz (3192m). Tady je jediný trochu exponovanější místo (podle průvodce I+), ale naprosto komfortně zajištěný ocelovým lanem, takže pohodička.
Pohled z Kleiner na Grosser Muntanitz
Přes sedlo Kampl vystupujeme na vrchol Grosser Muntanitz (3232m), kde jsme lehce před devátou hodinou. Chvíli pobíhame po vrcholu, fotíme sebe, Glockner, ... docela tu fouká, takže místo plánovanejch tří tatranek tu dám jen jednu, zdržíme se tak 15-20 minut, a pomalu vyrážíme zpátky.
Vrcholovka na Grosser Muntanitz (foto Boroš, resp. samospoušť)
Grossglockner
Cesta zpátky na Kleiner Muntanitz je v pohodě, přece jen těžký úseky se líp lezou nahoru než dolů :-) Vracíme se stejnou cestou s pár zastávkama až pod Wellachkoepfe, kde se rozhodujeme co dál. Buď můžeme jít ještě na jeden z vrcholů Gradoetz nebo Kendlspitze, ale nakonec se rozhodujem, že si dáme cvičně sněhovej svah na hřeben Wellachkoepfe. Může to bejt takovejch 150 metříků maximálně 55° svahem, takže berem drápky, krumpáče a já ještě foťák a lezem nahoru. Jde to celkem v pohodě, pod 20 číslama novýho sněhu je stabilní firn, takže si v jednom úseku můžem dovolit i zastavit a vyfotit okolí a sebe. Ostatně já potřebuju nějakou akční klingonskou fotku, abych měl čím doma provokovat ;-)
No ... to budu já :-) V pozadí za mnou Grossvenediger (foto Boroš, moji Fujinkou)
Z hřebenu ještě fotím Grossvenediger, Boroš sjíždí svah po prdeli, já si ho poctivě sejdu. Pod svahem se rozdělujem, Boroš jde fotit napřed, já se flákám na místě, fotim, relaxuju .... a časem scházím taky k chatě. U chaty jsme kus po 12 hodině, já vařim oběd (nějaký mexický cosi - opět dobrej hostinec) a zapíjím to 12° Gambrinusem (teda ne že bych byl takovej notorik, ale když už jsem ho sebou měl ... :-) Jídlo samozřejmě zas venku na terásce, je krásně. Postupně uklízíme winterraum, a o půl druhý jsme na cestě dolů. Já jsem si po pár krocích vzpomněl, že jsem na chatě nechal plechovku od G, tak se pro ni vracim ... a díky tomu jsem si všimnul i návleků, který jsem nechal viset na klice aby mi vyschly :-)
Pohled na Grossvenediger z hřebenu Wellachköpfe
Sestup dolů stejnou cestou jako výstup. Už tu není tolik sněhu, což je pro mě při sestupu spíš nevýhoda, pak mi trpěj kolena. Ale co se dá dělat. Dojdem pod stěnu k Schmetzhutte, kde si dávám poslední tatranku, a lehce se občerstvujem u potoka. V ten okamžik si nás všimlo stádo asi 10-15 alpskejch útočnejch ovcí, který se vydaly za náma. Měly vyceněný zuby, krví podlitý oči, tak jsme radši trošku přidali do kroku, co kdyby nás chtěly sežrat .... :-D
Ovce alpská útočná šeredná nebezpečná ošklivá šeredná
Ovcí jsme se po pár stovkách metrů zbavili, tak říkám Borošoj že bych eště chtěl vidět nějakýho bobra, protože nory tam vyhrabaný měli (samozřejmě že pravý jméno toho zviřátka je švist ;-), že to jsou bobři mi tvrdila jen Deedee na plese, tak se toho od tý doby držim). Během pár minut ho slyšim a vzápětí i vidim. A pak eště asi tři nebo čtyři další, takže splněno :-)
Probíháme přes Steiner Alm, poslední pohled nahoru, a pak do lesa a dolů k autu. Celkem pospíchámež, abysme byli schopný nějak rozumně vyrazit domů. U auta jsme po půl čtvrtý, já beru sandálky (KONEČNĚ !!!), a o půl pátý vyrážíme domů, kde jsme asi v 1 ráno.
|
